Bylo, nebylo… Ale spíše bylo, protože ženy se chtěly líbit už v pravěku; a stejně tak potřebovaly, aby jim bylo teplo a současně se mohly pohybovat. I nezbylo jim, než si vymyslet oblečení

Spodní prádlo

V době, jíž se věnujeme, už lidé znali spodní prádlo a nejspíš rozlišovali dámské a pánské. Jak vypadalo pánské, to víme. Byly to spodky (bruchy, brouche, femoralia, breeches) a trup kryla košile (kytle, kirtl). Spodky pánské bývaly nejrůznějších délek (od koníků až po krátké sotva do půl stehen) a vypadaly skoro stejně, jako dnešní trenýrky. Jen byly velmi široké a v pase se stahovaly šňůrkou či páskem). Podobu dámských prakticky neznáme, ale dá se dovodit, že vypadaly podobně jako pánské. Spodky se šily z jemného lněného plátna, případně hedvábí (bourette) Snad byly více tvarované…

Košilka, spodky

Ženy, alespoň ty majetnější, nosily spodní košilku, která vypadala stejně jako ty dnešní. A stejně jako spodky se košilka šila z jemného lněného plátna nebo hedvábí. Mohla být krátká do půli stehen, nebo dlouhá až ke kotníkům. Chudé ženy nosily jen dlouhou košili (do půl lýtek i ke kotníkům) jako základní oděv, takže lze předpokládat, že byla ze silnějšího lněného materiálu, možná i vlněná. Košilka či košile byla střižena do tvaru „A“, dole rozšířená, s případně vloženými postranními klíny. Měla užší či úplně úzká ramínka (podle toho, zda byla nošena jako spodní prádlo nebo jako základní oděv), která mohla být střižena v kuse nebo přišívaná. Venkovské ženy jsou často zobrazovány jak kojí v košili, kdy prs je vyjmut hlubokým průramkem – je tedy pravděpodobné, že průramky u košilky či košile byly tvarovány nejrůznějším způsobem, podle ženiny potřeby.

Punčochy, nohavice

Ke spodnímu prádlu lze přiřadit i punčochy a nohavice. Movitější lidé nosili obojí – jemné šité punčochy lněné, vlněné či hedvábné a přes ně nohavice. Obojí se přivazovalo - punčochy pod kolenem jemnou páskou, často zdobenou vyšíváním a kovovou přezkou (podvazek) a nohavice pak k pasu u spodků. Chudší lidé nosili silnější vlněné nohavice vcelku (tedy i s „podešví“) bez punčoch. Rovněž se nosily ovinky (onuce) – dlouhý pruhy lněné tkaniny, omotávaný od špičky nohy až pod koleno. Ovinek přesahoval spodek nohavice či spodků (pokud nositel něco z toho měl). Ovinky u ženského šatu mi však nejsou známy.

Bohatší ženy nosily punčochy jako běžnou součást oděvu, v chladném počasí přes ně zřejmě braly i vlněné nohavice. Muži nosili nohavice stejně jako dnes kalhoty, byla to pro ně tedy běžná součást oděvu, hlavně na venkově, kde více nosili krátké košile a kabátce.

Svrchní oděv

Ve středověku všichni ti, kdo mohli, nosili vrstvený oděv. Terminologie svrchního oděvu není ustálená, ale je jisté, že byl velmi variabilní. Ženy přes košilku nosily košili, přes ni suknici (obvykle s rukávy), přes tu pak převlečník buď bez rukávů, nebo s rukávy a plášť. Oděv venkovanek a chudých žen býval výrazně jednodušší – často sestával jen z košile bez rukávů, přes niž brala žena kápi, která kryla ramena a paže, nebo krátký pláštík,

Košile či spodní šaty (sukně, suknice, suckenie, cotte)

Lněný, batistový (jemná lněná látka) či hedvábný kus oděvu, často přírodní barvy, ale i barvený, v zimě pak vlněný. Nosila se doma jako samostatný oděv přes spodní košilku (měla-li ji žena), přes ni pak zástěra. Pro pohyb venku se přes spodní šaty, byly-li lněné, v zimě odívaly další šaty vlněné, kožich, v teplých měsících pak jen plášť, pláštík, kápě. Cotte vždy měl dlouhé rukávy, nejčastěji úzké. Honosnější cotte mají zapínání u krku a na rukávech, ozdobné lemy různě vyšívané, z drahých látek vč. lemů kožešinových, nejhonosnější někdy i vlečku (resp. je celý šat o něco delší než je výška ženy, aby se dal elegantně podkasávat a nebyly při tom vidět nohy), prostý pak vyšívání kolem krku a lemu rukávů nebo vůbec nezdobený.
Označení košile jeví se být trošku problematickým, protože pod cotte byla často skutečně nošena košile tak, jak ji známe dnes – tedy lněná, nezdobená jemná košile s dlouhými rukávy. Proto jsem již v počátku článku uvedla, že terminologie odívání není sjednocená a některé vrstvy oděvu se mohou překrývat či naopak dublovat

Převlečník (surcotte, surcoat, surcotium)

Další vrstva oděvu, která byla již méně běžná, byla něčím jako je šatová sukně dnes. V nejvyšších vrstvách ozdobným, v nižších pak praktickým doplňkem suknice. Býval lněný, vlněný, sametový, hedvábný i brokátový – materiál se lišil dle společenského postavení nositelky a účelu. Koncem 14. století se objevují i surcote erbovní, což byly velmi honosné ozdobné oděvní prvky šité v erbových barvách, případně zdobené vyšíváním nebo/a aplikacemi v erbových barvách.
Surcotte se odívá přes cotte a slouží jako ochrana proti zimě – tedy hlavně pro pohyb venku, pak je zejména vlněný, ve vyšších vrstvách pak pro zdůraznění společenského postavení nositelky. V takovém případě je to velice zdobená součást oděvu, ušitá z nejdražších látek a mívá vlečku.
Surcotte mívla podšívku – brokátovou či hedvábnou, zvláště honosné pak bývaly podšity i drahými kožešinami.

Pláště a kabáty
Přes to všechno ženy vždy nosily plášť, pláštík, v zimě kožich (šubu), případně kabát (gardecorps, karnáč – garnache), na hlavě mohly, ale nemusely mít kápi (to záleželo na tom, zda měly gepent- čepec, nebo jen zavití a závoj, prostší ženy nosily čepičku). Plášť byl zase z různých materiálů, nejčastěji však asi vlněný nebo sametový. Mohl být podšitý kožešinou, vlnou, další vrstvou sametu – vždy však měl být zdrojem tepla, tomu odpovídaly na něj použité materiály. Samozřejmě býval různě lemovaný – jinak barevným materiálem, kožešinou. Plášť mohl být dlouhý, chudé, hlavně venkovské ženy pak nosily přes košili (rubáš) krátké pláštíčky s kápí, které sotva kryly ruce (což přetrvalo hluboko do novověku – viz. pytle přehozené přes hlavu a převázané pod bradou), pro cestovní účely (hlavně pěší) pláště ke kotníkům či pod kolena.

Další poznámky  k názvosloví a typům oděvu

Obecně

Rubáš (Koula - lazebnice, vymalovaná v klenbě staroměstské věže mostecké, lazebnice v bibli krále Václava IV.) - oděv na způsob sukně, sahající až po ňadra, bez rukávů, zavěšený na ramenech tkanicemi (ramínka).
Veleslavín - šat spodní, košile, rubáš.
Šat prostý, lidový (Štítný, výčitka Husova, že i selky již se zbavují rubášů).
Ochrana rukou a paží - oplečí (oplecko, rukávce). Názvy doloženy již u Dalimila (při zmínce o Boženě a Oldřichovi), Milíč, archivy.
Zástěra (kasanice, kasanka, vokasnice) - nošena přes rubáš.
Zavití (podvika, šatka) -  mamotrectum (Komenský).

Muži

Čepice - s obrubou kožešinovou, nad čelem klínovitě vykrojenou (náhrobek Jistislava z Chlumu a Hrona z Pacova ze XIII. věku), nebo klobouk plstěný, někdy též upletený ze slámy.
Sukně - po kolena, obyčejně přepásaná. Podobala se nynější košili.
Nohavice - úzké, i tvarované.
Plášť a krzno, kožich a šuba (čuba) - chránily proti nepohodě a zimě.
Obuv  - postoly (upravené z lýka), škarbály (škrbály, škarpály, škrpály) - kůže ovinutá kolem chodidla a paty, srv. krbce, krpce), třevíce (střevíce), škorně (obuv vysoká, pokrývající lýtka a holeň).
Rukavice - proti zimě doloženy jsou již u letopisce Kosmy.
Pás – kožený, pobíjený kovovými okrasami, opatřen ozdobným kováním (česká pohřebiště u Sušice a u Netolic).

Ženy

Oděv prostý – rubáš, košile, přes to zástěra, ramena kryta kápí, oplečím (krátký pláštík, často s kapucou).
Oděv městský, šlechtický – košile, dále pak „sukně“ (cotte), podobná oděvu mužskému téhož názvu, ale sahající až ke kotníkům. Oděv bývá vyzdoben širokými lemy, posázenými drobnou okrasou, jež se vinou kolem krku, okolo konce rukávů, v přepásání, od krku přes pás dolů, dole kolem okraje, a byla-li spodní část oděvu po stranách nebo vepředu rozstřižena, i rozparek byl bohatě lemován.
Plášť spínaly ženy většinou uprostřed prsou, nikoli (jako mužský plášť) na pravém rameni.
Obuv se nelišila od obuvi mužské.
Dívky mívaly hlavy prostovlasé. ženy vdané kštici zahalenou »zavitím« (závojem).
Jehlicemi spínán byl šat, roušky, závoje a vrkoče, oděv byl zdoben vyšíváním, ornamenty  z drátků z drahých kovů, kameny, ze šperků především prsteny (nosily se často ve váčku zavěšené u pasu), vonná jablíčka (velké zdobené rolničky s otvory, v nich vloženy vonné vosky, dřeva - krku nebo u pasu), zrcátka, ozdobné špendlíky, spony, nákončí pásů.

Převzaté oděvy - obecně:
roucho svrchní, plášť, nazvaný klok (franc. cloque),
krátký pláštík s kuklicí, čaprún (franc. chaperon, něm. Tschabrun),
oděv svrchní bez rukávů, karnáč (franc. garnache, něm. Garnatsch)

Prostá režná látka, často našedlá (šerka), po domácku hotovená (sukna domácí rychnovské, chrudimské atd.) ustupovala u boháčů a u šlechty drahocenným látkám flanderským (sukno z měst Gentu, Ipern, Brusselu, Lovaně, Poperinghe, Tournaye č. Doornicku atd.), italským, polským a míseňským, německým (na př. cášské sukno, frankfurtské, kment bavorský).

Točenky z látky ovinuté kolem hlavy (často zmiňované, ale ve VS málo potvrzené – spíše příležitostná společenská, turnajová záležitost),
kápě (lat. cappa),
kukla (lat. cuculla),
kaptour (srv. polské kaptur.)
svrchní sukně (surcotium, franc. surcot) - šat obdobný sukni, ozdobnější, často bez rukávů, s hlubokými průramky, aby část spodního šatu byla vidět
střevíce úzké, dlouhé – zatím ne zobáky, ty až ve 2. pol. 14. století.
Ženský kroj:
Harban (hârpânt), harban, gepent – čelenka, „koruna“
pentlík, šlojíř, rouška -  (Schleier) býval i uměle naškroben, s obrubou vlnkovitě zahýbanou, stejný efekt zajistilo husté obšití .
První líčidla – červeň na tváře, rty, bělidla na pleť, černidlo na řasy, obočí
kadeření vlasů – muži i ženy. ˇŽeny nosiyl obvykle dlouhé vlasy, různě spletené a sepnuté, ale nebyly výjimkou ani kratší střihy (něco jako mikádo), bohatě nakadeřené.
Měšček (měšec, kapsa, kabelka, taška, tašvice atd.), nožík (nošený v pouzdérku, ozdobný, ale velmi funkční).

V pozdější době třeba Petr Žitavský a František Pražský zle kárají novoty cizokrajné, tepají nošení dlouhých vousů na bradě, umělé kadeření kštice horkým želízkem, úzký kabátec s dlouhými cípy při lokti, vůbec oděv těsný, dlouhé špice u bot, často zahnuté a přivazované k lýtku, rolničky na oděvu mužském.

Celý článek si můžete stáhnout také zde